22. 4. 2021 Dle zveřejněného judikátu se ust. § 395 odst. 3 insolvenčího zákona (ve znění účinném od 1. 6. 2019, jež ukládá insolvenčnímu soudu zamítnout návrh na povolení oddlužení, jestliže v posledních 10 letech před podáním insolvenčního návrhu bylo dlužníku pravomocným rozhodnutím přiznáno osvobození) použije pouze tehdy, bylo-li v předchozím insolvenčním řízení takové rozhodnutí vydáno až v době od 1. 6. 2019.
O co v konkrétním případě šlo? Dlužník v minulosti úspěšně prošel oddlužením, v březnu 2015 vzal soud na vědomí splnění oddlužení, ale o osvobození od placení zbývajících pohledávek rozhodl až na žádost dlužníka v dubnu 2019 (v roce 2015 ještě soudy nevydávaly Usnesení o osvobození automaticky jako dnes, ale na žádost dlužníka, což dlužník zřejmě nevěděl a neudělal).
Již v průběhu prvního oddlužení vznikly dlužníkovi další závazky z neuhrazeného nájemého a příslušenství a následně i v souvislosti s tím, že si nepožádal o odpuštění zbytku dluhů hned po splnění prvního oddlužení. Okolnosti jej dohnaly k podání nového návrhu na povolení oddlužení v listopadu 2019. Městský soud v Praze však usnesením rozhodl o zamítnutí tohoto návrhu. Podkladem pro rozhodnutí bylo ustanovení § 395 odst. 3 InsZ, ve znění účinném od 1. 6. 2019, jež ukládá insolvenčnímu soudu zamítnout návrh na povolení oddlužení, jestliže v posledních 10 letech před podáním insolvenčního návrhu bylo dlužníku pravomocným rozhodnutím přiznáno osvobození od placení pohledávek.
Dlužník se odvolal, nicméně Vrchní soud v Praze potvrdil původní rozhodnutí. Na základě dovolání dlužníka ve věci rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který Usnesením rozhodl, že zmíněné ustanovení § 395 odst. 3 InsZ, ve znění účinném od 1.6.2019 není možné použít na dobu před účinností zákona, ale až po ní.